Zastavený život v prázdných domech
Anne je frustrovaná, když při prohlídkách vidí stále stejné obrazy: velké, samostatně stojící domy, které obývá jen pár starších lidí. „Nezavrhuji něčí pohodlí ve svém vlastním domě,“ říká, „ale zdá se mi špatné, že rodiny nemají prostor a ti, kteří kupují nemovitosti poprvé, se dívají na trh s bydlením, zatímco sotva využívají celé domy.“ Podle Anne nejde o vinu, ale o efektivitu. Nabídka bydlení sotva pokrývá poptávku a situace se stále zhoršuje.
Sliby versus realita
Anne ví, že její výpověď zní drsně. Myšlenka na přestěhování do menšího bydlení je pro ni nepříjemná. „Vždy říkáme, že svoboda by měla být volbou, dokud se nestane nedostatkovým zbožím,“ dodává. Stejné je to s dalšími kolektivními systémy. „Přijímáme pravidla týkající se zdravotní péče, dopravy – je to jednopilí,“ říká. „Nemáme žádnou solidaritu, ale to neznamená, že s touto generací nemáme žádné problémy.“
Diskuse o solidaritě v oblasti bydlení ji přivádí k otázce, kdo nese skutečnou odpovědnost za tuto situaci.
