Hledání odpovědí
Uběhlo dvacet minut. Její osušku jsem stále měla vedle své. Její sandály ležely úhledně na vrchu. A její telefon byl stále v tašce. Nejprve jsem byla rozrušená. Pak zmatená. Nakonec vyděšená.
Záchranáři prohledávali vodu. Policie kontrolovala toalety, parkoviště, blízké hotely a silnice vedoucí od pláže. Našli stánek s zmrzlinou, ale nikdo tam Noru neviděl. Nebyly žádné užitečné záznamy z kamer. Žádní svědci, kteří by mohli vysvětlit, kam odešla.
Nora měla na sobě tyrkysové plážové pončo, které jí na jaře ušila moje matka. Bylo vyrobeno z lehké bavlny a bylo dost volné, aby se dalo nosit přes plavky. Na spodním lemu moje matka vyšívala Norina iniciály. Na první den naší dovolené se Nora o jedno rohu látky zachytila o kus dřeva a roztrhla ho. Moje matka to sama opravila. Místo toho, aby se snažila opravu skrýt, vyšívala nad ní malé žluté slunce.
Ztracené roky
Za osm let jsem si na ta slova vzpomněla. Udělala jsem jednu fotografii Nory v tom ponču asi čtyřicet minut před jejím zmizením. Stála bosky na písku, squinting do slunce a zvedla jednu ruku, protože mi říkala, abych přestala fotit. Tato fotografie se stala obrazem, který všichni znali. Policie ji zvětšila. Zpravodajské stanice ji používaly. Dobrovolníci ji tiskli na letáky.
Studovala jsem každý detail. Tyrkysovou látku. To křivé žluté slunce. Nic z toho ji domů nepřivedlo. Nakonec organizované pátrání ustalo. Poté se telefonáty staly méně častými. Lidé, kteří se kdysi ptali, co mohou udělat, pomalu přestali ptát. Život se pro všechny ostatní posunul dál.
Pro Michaela a mě se čas jednoduše reorganizoval kolem Norina zmizení. Můj manžel se stal tišším. Já jsem se stala posedlou detaily. Každá zpráva o neidentifikované mladé ženě mi přitahovala pozornost. Každé údajné vidění. Každá zpráva od cizince, který tvrdil, že viděl Noru v obchodě s potravinami, na nádraží nebo na autobusovém terminálu. Většina z nich nikam nevedla. Některé byly kruté.
Návrat na pláž
Nakonec jsem přestala chodit k plážím. Nemohla jsem slyšet vlny, aniž bych se vrátila k tomu odpoledni. Když Michael navrhl, že strávíme víkend v přímořském městě téměř šest set mil od domova, okamžitě jsem řekla ne. Zeptal se znovu. „Nemusí to být o pláži.“ „Je to doslova plážové město.“ „Můžeme jíst. Procházet se. Sedět někde. Pokud se ti to nebude líbit, odejdeme.“
Podívala jsem se na něj. Vypadal vyčerpaně. Oba jsme byli v našich čtyřiceti. A strávili jsme osm let budováním našich životů kolem někoho, kdo tam nebyl. Tak jsem souhlasila. První den byl obtížný. Odmítla jsem jít blízko vody. Zůstali jsme na promenádě. Michael koupil kávu. Předstírala jsem, že si nevšímám rodin, které kolem nás procházely s osušky a plážovými hračkami.
Pak jsme prošli kolem kavárny s venkovním posezením. Žena stála u zábradlí a mluvila se servírkou. Vypadala na padesát. Možná starší. Měla na sobě vybledlé tyrkysové pončo. Moje tělo reagovalo dříve, než moje mysl. Zastavila jsem se. Muselo být tisíce tyrkysových plážových ponč v celém světě. To jsem věděla. Pak vítr zvedl jeden roh látky. A já jsem to viděla. Malé žluté slunce. Ručně vyšívané. Přesně tam, kde ho moje matka přišila.
Následující část se věnuje tématu Návrat do dětství Návrat do jejího; pokračujte pro podrobnosti.
