Existují pravdy, které nás tiše provázejí, i když je přijímáme jen pomalu. Jednou z nich je, že naplno začneme žít, až když se přestaneme snažit být jako ostatní a odvážíme se být sami sebou. Někdy to, co cítíme, že nám chybí, už máme v sobě, ale zapomněli jsme na to nebo to přestali vidět.
Hledání krásy v odlišnosti
Hluboko v prastarém lese, kde stromy stály jako staletí obři a sluneční světlo prosvítalo skrz listy jako zlaté nitě, žil havran. Byl to impozantní pták se širokými křídly, peřím černým jako noc a hlubokým hlasem, který rezonoval jako starodávná ozvěna. Nikdo se ho nebál, ale nikdo se k němu ani nepřiblížil. Pozorovali ho z dálky, jako by jeho přítomnost evokovala smutek a nepochopení. A on to cítil.
Každé ráno se vrána probouzela s prvními paprsky slunce. Otřepala rosu z křídel a usadila se na nejvyšší větev starého dubu. Odtud pozorovala svět. Jeho pohled byl neustále upřen na ni: na křehkou bílou holubici, jejíž něžná píseň jako by uklidňovala vzduch. Letěla blízko země, obklopená lesními zvířaty, která ji obdivovala a oslavovala. „Jak je krásná!“ zvolala. „Jaký klid přináší!“
Jak vrána, obklopená krásou holubice, začala pochybovat o své hodnotě, se dozvíte na další stránce.
